10 dní na Slovinsku

S tím, jak na svůj blog nemám čas, se stal spíše cestovním deníčkem, co cestovním... dovolenkovým. Drobnějších výletů, koncertů, festivalů jsem spolu s prací a studiem na vejšce a dokončením vejšky druhé stihla spoustu. Za velkou zmínku však stojí výlet do Slovinských Alp.

S Denisem jsme neměli moc chuť plánovat předem, a tak se nám stalo, že jsme na dovolenou s našim neplánováním vyrazili sami s na poslední chvíli zamluveným ubytováním přes AirBnB apod.

Jeli jsme přes Rakousko, kde jsme si udělali zastávku v překrásném městě GRAZ, kde jsme strávili noc. Zaparkovat byla teda parádní mise... v info centru jsme si vyzvedli bezplatnou brožurku s tím nejdůležitějším a vyrazili jsme objevovat. Po městě byla velmi příjemná procházka se spoustou zajímavého k vidění, kromě historické architektury člověk potkával i vymykající se architekturu současné doby. Za zmínku stojí také chodbami provrtaná skála města, která dříve sloužila jako úkryt před bombovými útoky, v současnosti využívané jako bar, místo pro skluzavku či výstavy,... Přenocovali jsme ve sdíleném bytě obývaném přátelskými studenty vysokoškoláky.

Další den nás čekala o něco kratší cesta autem, abychom spatřili první vrcholky Alp. První zastávka SPODNJE JEZERSKO. Ostré skalnaté vrchy nás uhranuly, jen co jsme spočinuli na hranici Občina Jezersko. Ubytovali jsme se v místním kempu (https://www.kamp-jezersko.si/cs/), kde nás uvítala slovinka s výhružnou zprávou, že má v následujících dnech pršet, nechtěla se zdržovat placením a administrativou, dala nám mapu se svými doporučeními k "simple hiking, just a bit of climbing, no equipment needed", a tak jsme s Denisem umíchali Manu a vyrazili. Byla nám doporučena okružní trasa na Českou koču. Nejsme s Denisem zdatní lezci, každopádně jsme si uvědomili, že slovinské turistické trasy budou mít docela jinou náročnost. Já osobně jsem se vyléčila ze strachu z výšek, protože jsem měla před očima tu trasu, kterou jsme již ušli a vzhledem k náročnosti stoupání nahoru, bylo zřejmé, že směrem dolů by to bylo o to náročnější. Rychle jsme pochopili, co Slovinka v kempu myslela tím "a bit of climbing", protože část trasy byla s železnými řetězy nad srázem či železnými kolíky ve skále. Zvládli jsme to! Uf! Adrenalin to byl pro nás oba. Následující dny jsme nepotkali tak dobrodružnou trasu. Vystoupali jsme na Goli Vrh, což bylo dlouhé strmé stoupání, avšak po bezpečných cestách s naprosto božským výhledem. Nebezpečnou a ne úplně úspěšnou výpravou byl výšlap na Virnikov Grintovec, kde se nám nepodařilo obejít lavinu utržené skály s naštípanými stromy. I přesto, že byla vyznačena nová cesta, byla natolik neprošlapaná, a přechod přes žlab plný podjíždějícího kamení a dřeva, ve kterém jsme museli lézt doslova po čtyřech kvůli jeho strmosti, jsme nakonec po hodinovém výstupu vzdali, neboť příjemnější cesta byla v nedohlednu, stejně tak jako možnost sestupu jinou cestou, který byl nepříjemný už po cestě nahoru, natožpak dolu. Odpoledne a při večerech přicházely bouřky, vydávali jsme se tedy na výšlapy hned k ránu. Když nám to počasí dovolilo, vydali jsme se ještě k místnímu vodopádu a minerálnímu prameni.
A celý rodinný kemp s velmi příjemným vybavením byl prosím pěkně plný převážně Čechů :D.

Po několika dnech se přiblížil další přejezd k jezeru Bohinj, do obce Ravne při Bohinjske Bystrici. Ubytování jsme sehnali přes AirBnB u Branka a jeho ženy při penzionu, kdy jsme mohli spát na seníku, cenově to vycházelo jako v kempu s bonusem přítomnosti koček a koz s krásným výhledem na Triglav. Brankova žena přikrmovala dle jejích slov "divokou kočku", která má tři koťata a nestíhá je krmit, na její dobroty však přicházely i další kočky ze sousedství. "Divoká kočka" se za námi však přicházela seznamovat a ke konci našeho pobytu se nechala podrbat na hlavě. Před dveřmi do penzionu tak po několika dnech nevysedávala jen jedna dospělá kočka, nýbrž ji doprovázela tři koťata a další dvě - tři kočky z okolí. Aneb život s divokými kočkami...
V dojezdové vzdálenosti bylo jezero Bohinj a další, odkud vycházelo několikero zajímavých tras. Při příjezdu jsme měli čas zajít k řece Rybnici, kde jsme nepotkali jediného živáčka. Rybnica by byla ještě krásnější v době dostatku vody s několika přebrody, v červenci jsme šli především přes kamením a pod námi jsme slyšeli proudit vody stékající se z přilehlých vršků. Procházka okolo jezera s tokem řeky Savice a vodopádem nám zabrala celý další den. Savice však byla v obležení turistů. Všude v Triglavském národním parku jezdily placené turistické autobusy, či bezplatné autobusy jezdící z placených parkovišť. Branko se svou ženou pro nás měli spoustu tipů, kde odstavit auto, jaká je aktuální předpověď,... Když už se počasí přes den umoudřilo, ráno jsme se vydali pokořit dvoutisícovku Viševnikov z biatlonového centra v Pokljuce. Výstup byl po předchozích dnech velmi příjemný, celkem mírný, stejně tak jako okolní trasy. Nedařilo se nám dostatečně nasytit se výhledu a tak jsme si výlet ještě prodloužili okruhem po přilehlých hřebenech a údolích. Čas na horách utíkal rychle, a tak se přiblížil náš poslední přejezd k jezeru Bled.

Bled nás tolik neuchvátil, Denisovi se už něchtělo na výstup - Galetovec, tak jsme během jednoho dne a půl prošli městečko, okolní vyhlídky, placenou soutěsku Vintgar. Stihli jsme se poflakovat u jezera, objevit cukrárnu s domácí zmrzlinou. Na naše poflakování jsem si vzala pouze své vyrobené huaraches, protože jsem chtěla dát svobodu palcům... fakt byla prča pozorovat japonce, francouze, jak se škrábou s vypětím sil na vyhlídky nad jezerem, které jsme s Denisem vyběhli téměř na jeden nádech. Jeden Čech si neuvědomil, že jsme také Češi a povídal s nepochopením svému synovi "Koukej na ty botičky", dost ho asi udivilo, jakou obuv jsem zvolila, myslel to spíše urážlivě,... kdyby jen tušil :D. Také jsme se konečně odhodlali k ochutnání slovinského národního dezertu Kremšnit, který jsme jedli z krabičky na lavice rukama - což byl skvělý identifikátor Slovinců... Slovinci nás totiž počastovali neuvěřitelnými pohledy, kdežto cizince to nijak nezaujalo. Také jsme zavítali do místní expozice info centra o slovinské přírodě, kde jsme obdivovali letecké záběry míst, která jsme již navštívili, a která nikoliv. A v neposlední řadě jsme vystoupali k Bledskému hradu, který byl však placený a po dalších expozicích se nám chodit nechtělo. Když jsme byli na trase od Vintgarské soutěsky, tak jsme potkali Vítka, se kterým jsem víkend před dovolenou byla na desáté výroční Polné v plamenech :D. Takovou náhodu prostě nepochopíš. :D. K večeru přišla opět bouřka.

A protože se nachýlil čas celé naší dovolené, vydali jsme se na cestu zpět s myšlenkou, jak nás Slovinsko zaujalo, že bychom se rádi naučili přecházet ferraty a že bychom se mohli vrátit k některým trasám, které jsme v krátkém čase nestihli absolvovat.

Eurotrip! Rakousko, Německo, Itálie a zpět!

Flixbus expandoval na český trh, je pochopitelné, že se to Student Agency nelíbí, ale já jsem se toho rozhodla využít, vznesla jsem tak nápad, zda by ségry a mamka nechtěli strávit víkend například v Benátkách, nebo nějakém zajímavém, kýčovitém městě Evropy. Ségry se pro to nenadchli, ale mamka s Denisem ano. A tak vznikl nápad, uspořádat výlet, jenže se po čase a s přidáním dalších míst na seznam rozrostl na celotýdenní roadtrip!

Ve čtvrtek 19tého jsme brzy ráno vyrazili z Jičína směrem do Rakouska, první zastávka byl překrásný Salzburg, jehož krásy jsme obdivovali a ubytování jsme byli přes AirBnB v podkrovním bytě, ze kterého byl překrásný výhled na vršky Alp. Neskutečná nádhera. Výhledů z jednotlivých vršků jsme se nemohli nabažit od rána až do západu slunce a noci, kdy jsme scházeli znaveni celým dnem z vršků města.

Druhý den jsme vyrazili přes Alpy a zajeli do Berchtesgadenu, kde jsme ukořištili místo pro stan v kempu Grafenlehen, kde se nedalo rezervovat místo. Jen co jsme si postavili stan, aby bylo naše místo uhájeno i bez nás, jsme nasadili pohorky a šli objevovat krásy národního parku a Königsee. Obešli jsme několikero vyhlídek a pak jsme podnikli o něco dobrodružnější neznačenou stezku vedoucí k vodopádům nad Königsee.

Po kratší tůře jsme si vydali odpočinout a přečkat nejvyšší vedo zpět do kempu, po krátkém odpočinku jsme se prošli ještě v přilehlých vesnicích, nad kterými se tyčily vrcholky poskytující příjemný stín. Brzy ráno jsme se vydali Brennerským průsmykem do Itálie do Riva del Garda. Přijeli jsme společně s deštěm, ubytovali jsme se tedy a zašli do restaurace Riva Mia ochutnat konečně italskou pizzu, na které jsme si velmi pochutnali a přecpali se, odebrali jsme se na byt. Jen co déšť ustal, ozvala se Anna z Erasmu s Fredericem, kteří jeli z jižní strany Gardského jezera, abychom se po roce setkali a zavzpomínali společně na Erasmovskou Flatmily! Usadili jsme se v kavárně, kde jsme si pochutnali na zrmzce a mezitím se vyjasnilo a vysvitlo slunko, přidali se k nám mamka, brácha i Denis, abychom společně objevovali město a prošli se okolo jezera. Během toho se brácha bavil tím, že se od Frederica učil italská slovíčka a Fredy od něho, mamka pak překvapila, když vytáhla italskou nadávku od svých známých. 

Ráno jsme využili překrásného počasí a vyrazili se vykoupat, s obědem jsme vyrazili vstříc Benátkám! Ubytování jsme měli též přes AirBnB v Mestre v poněkud chudší čtvrti v blízkosti vlakového nádraží, kde jsme pět minut po příjezdu objevili drogového dealera s jeho kumpány, v celé čtvrti bylo vzácné potkat Italy. Do historického centra Benátek na ostrovy to bylo přibližně deset minut MHD. Přijeli jsme večer, tak jsme si odpočinuli, abychom měli dostatek energie na následující den. Chtěli jsme se vyhnout davům turistů a proto jsme vyrazili brzy ráno vlakem. Pozorovat probouzející se Benátky bylo úžasné. Všechny turisticky významné body jsme prošli, aniž by byli v nechutném obležení lidí. Zakoupili jsme si lítačku na MHD, abychom mohli Benátky brázdit vaporetty, také jsme ten den stihli objevit báječné pláže ostrovu Lido, znavení jsme se v pozdním odpoledni vrátili zpět. Na bráchu i mamku padla únava, užít si večer v Benátkách jsme s Denisem vyrazili sami, ale zanechalo to v nás takové dojmy, že by byla velká škoda, aby si to i brácha s mamkou neužili. Na další den jsme naplánovali dopoledne u moře, oběd, odpočinek a odpolední/večerní Benátky. Chtělo se nám ještě další den užít si moře, ale nakonec jsme uznali, že bude lepší, když se vydáme na cestu už ráno. Proto jsme se v podvečer vydali ještě jednou na Lido, kde už bylo jen pár lidí, chechtající se racci a silnější příboj, takže si brácha užíval vln a neustále jich neměl dost. Nádhernou atmosféru jsme opustili, prošli si město a tím se rozloučili s Benátkami.

Za mě pár doporučení pro návštěvu Benátek- neotálejte koupit si lítačku, sice je drahá, ale jízdu na lodi i napříč doky, kde překládají poštu z kamionu do jednotlivých lodí, si nenechte ujít. Porozhlédněte se i po méně profláklých ostrovech a náplanujte si v Benátkách více dní a nezabijte je jen historickou částí. Připravte se na návaly lidí ve všech dopravních prostředcích v téměř ve všech časech. Připravte se na davy ve většině časů v sezóně. Vidět Benátky mimo sezónu by bylo jistě taky fajn! :-)

Práce, práce, diplomka! Další vejška? Malba!

Protože jsem od vánoc nepřidala jediný příspěvek, bylo by fajn se ohlédnout za mezidobím, co se od té doby událo.
Velmi jsem se soustředila na práci, protože jsme měli projít Rozvojovým auditem kvality České asociace streetwork, na který jsme se pilně připravovali. O to náročnější to bylo, protože audit z naších tří klubů probíhal právě na tom našem, byla to fuška a vyzískali jsme krásných 97%! Což je docela dost bomba!
Jen co jsme vyšli z poauditové euforie, přesunula jsem energii a myšlenky na diplomku. Furt se mi ne a nedařilo začít, téma lesních mateřských školek mě opustilo stejně tak jako chuť praovat s tak malým živočichy, jak jsem si to vyzkoušela v Německu a proto jsem se rozhodla pro změnu tématu práce v čas za pět minut dvanáct. Můj vedoucí práce Standa M. mě s nadšením podpořil, protože jen zrcadlil mé nadšení ze změny a bylo velmi očividné, jak se s tématem trápím. Během týdne jsem mu přinesla navrhnutou strukturu celé práce včetně výzkumu, a zpruzelost z původního tématu byla tatam. Chtěla jsem práci napsat za dva měsíce, ale jsem záchvatovitý workoholik, takže naprostý zápal po třech týdnech vystřídala únava a já práci na chvíli odložila, umocnil to fakt, že má žádost se zasekla na děkanátu a byla odsunuta na katedru, kde chvíli ležela.  Strach, že změnu tématu neschválí byl natolik demotivující, že proč se přemáhat a nenechat to všechno až na leden, a naopak se v práci vyřádím a o to kvalitnější bude. Má práce neponese téma Výsledky učení dětí lesních mateřských škol, ale Vliv prostředí NZDM na práci s klienty. Do konce prázdnin bych ráda posbírala veškerý materiál k výzkumu a v září pak vše vyhodnotila a zapracovala veškerou literaturu a odborné články, které se m podařilo vyhledat.
Také jsem absolvovala přijímačky na druhé magisterské navazující Sociální práce. A byla jsem přijata.... Ušila jsem na sebe dobrý bič... podala jsem si přihlášku kdysi dávno a věděla jsem, že pokud ji nezaplatím, k přijimáčkám pak nedojdu. I stejně tak jsem uvažovala, když už jsme si to zaplatila, tak ty přijímačky aspoň zkusím a budu ráda, když se vlastně nedostanu. Bez jakýchkoliv příprav jsem se i přesto dostala na dálkové studium a když pak přišel dopis, abych zaslala obratem zpět čestné prohlášení, že nastoupím, byla jsem otrávená, že se musím rozhodnout dříve než v září. Okolí mě přesvědčilo, že i když v září nastoupím, neznamená to, že v říjnu nebudu moci skončit, a tak jsem čestné prohlášení podepsala a odeslala. Od září budu tedy studovat souběžně dvě studia a zkouškové prvního semestru se mi bude krýt se státními závěrečnými zkouškami ze Sociální pedagogiky. Ještě že se některé předměty dost kryjí. Jsem zvědavá, jak dlouho vydržím... jenže jak se znám... když se do něčeho dám, tak jedu na sto procent... tak nevím, kde těch 100 procent najdu :D.
Aby toho nebylo málo, tak se nám lehce rozvrátila naše žonglérská skupina, vznikly tam rozkoly, když jsem se v březnu vydala na víkendovku a znala jsem dění ve skupině jen z vyprávění M., tak jsem byla dost rozčarovaná potom, co jsem si promluvila s ostatními a diagnostikovala jsem jeden zásadní problém. Iniciovala jsem schůze/porady, které měly vést k urovnání vztahů a nastavení dalšího směrování skupiny. V současnou chvíli to vypadá tak, že založení spolku bude, avšak bez M., který se navíc stěhuje. Co umocňuje moje nadšení jsou všichni nově příchozí žongléři s podporou propagace na FB, kterou jsem si vzala s Jedlou na starost, už kvůli nim by bylo fajn udržet aspoň tělocvičnu. Jinak jsem se rozhodla zainvestovat do Zebra poi, protože jsme po několika letech s Jedlou kývli na vystoupení na PAFu, které pořádá Fireshow JBC. Ne že bychom se po těch letech kdovíjak posunuli, ale jestli je nějaký můj tajný wish list, tak na něm vystoupení na PAFu jistě je :D. I když nebude třeba tak kvalitní a srovnatelné s ostatními, vlastně proč ne, divák si stejně vybere z té přehlídky žonglérských vystoupení to své. Navíc bychom tím mohli s Jedlou pak rozjet vystoupení lightshow na více místech a proniknout tak třeba do klubů, které nás tolik lákají!
A abych se z toho všeho nezbláznila, tak jsem se pustila do malby. K vánocům jsem dostala malířský stojan, který jsem si moc přála, ale zatím jsem ho ještě plně nevyužila, to však neznamená, že nemaluji, a že k tomu nesměřuji. Takhle vypadá má pracovní plocha k diplomce, kam si věším své relaxační obrázky... a ne, nemám žádný psychický problém :D, i když...

S Denisem jsme si vyzkoušeli rodičovství na plný úvazek, jeho sestra přivedla Woodyho, velmi živého a akčního psíka :D. I přesto, že jsme si ho zamilovali, a Denis obzvlášť, péče o něj s našimi denními rozvrhy byla velmi obtížná.

A M. měl narozeniny, K., jeho stávající přítelkyně, začala týden před tím organizvoat společný dárek, moc neměla kreativních nápadů, co mu dát jiného, než lék na jeho špatnou náladu způsobenou nudou a jeho zaříkadlem "Nikdo z mých kamarádů na mě nemá čas.". K třicetinám jsme dávali dohromady kompilaci třiceti zážitků s jeho přáteli, dostal tak nepřeberné množství šílených i báječných zážitků s přáteli, díky své přítelkyni a stěhování za ní, kvůli její roční praxi v J zatím ale neměl čas nic z toho využít. Ono je to ale dobře, že se nenudí.
S bráškou jsem podnikla můj již tradiční výlet na Valdštejn za šermířema, kde jsme shlédli jejich vystoupení za deště i za sucha, ohluchli při ukázce střelných zbraní, pokecali a zase šli. :-)

Perníčky, perníčky, perníčky... ...a taky vánoce.

Letošní vánoce přišly překvapivě rychleji, než v předchozím roce.
S Denisem jsme šli chladným počasím na výlet do Ratboře a ohřáli jsme se v indické restauraci, kde jsem si dala nepálivé jídlo, které pálilo :-).

Stihla jsem se spolu s Denisem shledat s Terkou a její kamarádkou při příležitosti irského jammu v Lodžii. Do Lodžie se vždy velmi ráda navracím, protože se tam člověk vždy může těšit té samé kouzelné atmosféry. S Terkou jsme si tak popovídaly, jak se máme a jak naše životy probíhají a příjemně znaveni celým týdnem a ukolébáni energickou hudbou jsme se rozloučili.
S bráchou a jeho kamarádem jsme se prošli po městě, kdy jsme přišli pozdě na slavností rozsvěcení stromu, při našem příchodu již davy odcházely a vše bylo rozsvícené :D. I tak jsme si procházku užili a aspoň se nemačkali s tisíci jičíňáků u malého podia, kde probíhal program - Abyseneřeklovánoční.
V práci proběhlo perníčkové šílenství, neboť jsme byli zapojeni do projektu s nadačním fondem a měli jsme tak do vánočních obchůdků napéct obrovské množství perníčků.
Perníčkování mě čekalo i doma. Protože mamka jela na tři týdny do lázní, veškerá zodpovědnost a koordinace rodiny padla na Simonu, s čímž se skvěle popásovala a kromě úklidu na mě padl úkol "napéct znovu perníčky", které byly sprostě sežrány krátce po upečení.

V práci se nebezpečně přiblížil vánoční večírek v Náplavce, neboť se kryl s oslavou 20ti let od založení naší organizace. Při vyplňování prezenčky jsem byla zděšena, že v organizaci působím již pátým rokem. Přišlo také loučení s Marťou, neboť to byl zároveň její první pracovní den v nové práci, čili na večírku byla již jako bývalá pracovnice. A mě se stýskalo po Achmedovi, protože všichni byli jen posedávající suchaři, kteří nechtěli tancovat či podnikat nějaké pitominy.
A aby nebylo perníčků málo.... Martin také pekl perníčky a výborné, protože jsem mu je sežrala, uprosila jsem ho k dalším dvěma dávkám - jedné pro něho a jednu pro mě. A také sehnal stromek, protože dostal v práci vánoční kolekce. Skoro to tedy vypadalo, že budeme mít vánočně vyzdobený byt. Stromek jsme nakonec zdobili na poslední chvíli před mým odjezdem na svátky domů (stromek letos doma ozdobili beze mě - což byl argument, tkerý jsem uplatnila na Martina, ve skutečnosti bych beztak přijela po Novém roce a ještě by byl chudák stromek na balkonu nechat to jen na něm). Spolu s nasušeným pomerančem jsme stromek oběsili spoustou medvědů, tučňáků a hvěziček z perníku, že k navěšení kolekcí už nezbylo místo. A protože nám nestačily háčky, použili jsme papírové svorky (pro mě naprostá novinka, ale fungují a skvěle!).
S Jedlou jsme si ve vánočním městě v Jičíně dali trdelník, u kterého jsme kritizovali jeho "staročeskost" za podávání kritiky koncertu Václava Noida Bárty, který zpíval písničky cizích interpretů, různých žánrů, totálně na přeskáčku... Ale mamka se ségrou byly nadšené, tak jsme si je po koncertu vyslechli, jak to bylo skvělé, přikyvovali a šli domů.
Dárky... ach ty dárky.... Přešla jsem k velmi pragmatickému pojetí, řekněte, co byste rádi,.. .a ať je to něco praktického, užitečného, aby to nebyl čistě "konzumní" dárek. Mé ségře se tak zasekla v puse slova jako "další oblečení", "hadříky", "botky", které jsem odmítala nakupovat, neboť jich má nepřeberné, zbytečné množství. Bylo tedy těžké něco vymyslet, ale dalo se a i tak dárky dělaly radost! Také jsem byla otrávená s kupováním nového papíru a o to více jsem si dala záležet, aby bylo na dárcích poznat, že byly zabalené v papíru, který byl funkční již několikráte, přišel mi pod ruku i papír ze svatebního daru,  i ten našel využití! Mé umělecké pojetí trumfla nejstarší ségra, která dárky zabalila do novin z posledního měsíce.
S mamkou jsme se na Štědrý den dopoledne vydaly do skal, vzaly jsme to odlehlou trasou, nikoliv tou nejnavštěvovanější, a tak jsme musely chvílemi překonávat popadané stromy, lezly jsme po čtyřech na neudržované vyhlídky a ztrácely se v málo značených cestách. Úspěšný výlet jsme zakončily uvíznutím v bahně :-).
Velké přiznání - nesledovala jsem jedinou pohádku! Ne! Popelka ani Anděl Páně k vánocům nepatří! Ano, vánoce se nemají trávit u televizí!
Co se těch praktických dárků týká.... pod stromečkem jsem večer našla malířský stojan, sadu štětců, po domácku vyrobená mýdla a metr vykopané studně v Etiopii O:-).
Také jsme ekonomicky přistoupili i k množství jídla během celých vánoc a tak jsme zažili první vánoce, kdy byl sněden všechen kapr, téměř všechen salát a kromě cukroví ještě pro pár posledních návštěv příbuzných nám nezbudou ani zásoby, které bychom do sebe museli tlačit ještě na Silvestra a po něm.
Další den jsme se setkali klasicky u babičky s příbuznými nad dobrým jídlem - to je klíčovým smyslem vánoc - potkat se s rodinou. A odpoledne přijela klasicky teta se strejdou z tátovy strany.

Docela fajn prožité ty nechutně profanované vánoce, které jsem docela vyignorovala :-).